Objevovani "abstractu"

Jednou , kdysi davno jsem dal memu synovi, kteremu bylo asi  4-5 roku nejaky fotak s filmem na 24 obrazku. Za 10 minut mne to vratil: "hotovo" a rekl at to vyvolam. Neocekaval jsem moc, byl jsem podiven rychlosti, myslel jsem ze to odflacal. Donesl jsem fotky na druhej den, a rikam mu asi jsem ti spatne vysvetlil jak to funguje, nejak to nevyslo.

On se podival na fotky a videl jsem nadseni v jeho obliceji, k memo podivu . Ukazoval jednu podruhe a vysvetloval co znamenaji, co to je , a proc to vyfotil...

Videl a chapal jsem jeho point of view. Nenaplnila mne pycha na meho syna, ale radost s nalezeni noveho conceptu jak se divat na fotografii. Jak zobrazovat svoje pocity, svoje otazky a odpovedi na obraz. Hned jsem se do toho dal sam, ale nebylo to tak lehke, jak se na prvni pohled zdalo. A film nebyl zadarmo. Samozrejmne to dodneska neumim, tak jak bych si to predstavoval. Porad to neni tak jednoduche. Porad jsem na zacatku. Ale myslim ze je dulezite si uvedomovat kde na tehle ceste stojime.

Nekdy , casto, to co vidime my, nevidi druzi. Nekdy druzi tam nevidi co tam "chteji" videt, a ignoruji co tam je. To je snad nejcasteji. Ale  často se mnozí podivaji, a nevidi vubec nic, nez cary a smouhy, bez veskereho vyznamu. To byl muj prvni pocit,  kdyz jsem se podival na mojeho syna fotografie. Cekal jsem realisticke snimky jeho hracek a veci okolo, mozna i fotku jeho rodicu. Vse tam vsak bylo, ale moje mysl to odmytala zobrazit.

Mozna vetsi otevrenost k novemu a neznamemu, nam pomuze nekdy ozrejmit i  lepe chapat mezilidske vztahy, ale take moznosti naseho computeru, ktery mame v hlave, a porad to neumime pouzivat.

Musica