Vánoce v Letanovcích I.

     V uplynulých dnech jsem měl možnost zůčastnit se pod křídly Fakulty humanitních studií UK antropologické studie v romské osadě u Letanovec na Slovensku. Zápisky k vybraným fotografiím, které Vám chci předložit, jsem pracovně pojmenoval deník neantropologa, protože antropolog narozdíl ode mne přistupuje ke svému objektu odosobněně, faktičtěji a systematicky. Já píši svůj deník zážitkově.

22.12.2011

     Zrána kolem sedmé hodiny ve Spišských Tomášovcích jsme doslova vypadli z vlaku. Zkroucení a nedospalí. Lůžkové vozy nebyly k mání, ale suché červené v chodbičce chutnalo jako mešní. Jsme tu v šesti lidech. Bára, její učitel antropologie Ondřej, Onřejova paní Kateřina, jejich dva kluci Nikola a Matouš... a  já. Ubytování máme zajištěné v chatě nedaleko nádraží a ještě blíže k bráně do Slovenského ráje. Zařizujeme se s Bárou v útulném podkrovním pokoji, oblékáme teplé prádlo, pohorky a Ondřej nás vede necestou cestou po zamrzlých chodníčcích a stupačkách ve skalách nad Hornádem,divou řekou s krásně strašným jménem. Po pěti kilometrech jasně poznávám, že se blížíme k osadě. Lesem se nese křik dětí, jejich hlasy jsou veselé a cigánské. Osada je taková, jak ji znám z obrázků z internetu. Shluk dřevěných domků zaříznutých v krajině za lesem, střechy z plechových plátů, mastně čadící komíny a jako stříbrná nit se tu vine od domku k domku šňůra, na níž se prádlo kroutí mrazem, ale usychá rychle. Děti sáňkují nad chyškami, některé se kloužou po zamrzlých cestách, kdo má brusle, pohybuje se na nich rychle a s jistotou.Cigaretu si zapaluji ještě před humny, abych pak nemusel rozdávat (jaká chiméra!). Ondřej mizí v domku u rodiny, s níž se již leta přátelí a nechává Barborku plout bez kruhu vodami antropologie. Děcka nás obestupují a já poprvé slyším to zaklínadlo. Pani, dejte cukríky... Říkám jim, že cukríky nemáme, ale zato mám fotoaparát a co vyfotíme, můžeme hned ukázat. Ochotně pozují, chtějí se vidět na obrázcích. Nakonec se nás ujímá kluk na bruslích a vede nás mezi šňůrami s prádlem, kadibudkou a domky k rodině Kroščenových.  Pán Štefan nás ochotně zve přes práh a jeho Božena ihned staví na kamna vodu na kávu a otevírá Bilé zbojnické víno v plastu. Zout se nesmíme, oheň v kamnech praská. Na stolku za dveřmi leží mrtvé prase a jeho hlava se mi dívá do objektivu téměř nehnutě. I tady jsou všudypřítomné děti. Genealogie je pestřejší barevných šátků, jsou tu nedospělí potomci Štefana a Boženy, pak i ti dospělí a také jejich potomci, vnoučata... Zjišťuji, že fotoaparát je vlastně vstupenkou sem, všichni se mi vrhají před objektiv a chtějí se hned vidět na displeji. Když toto nadšení opadne, jsme tu už jako doma, známe všechny jménem, načíná se druhá lahev zbojnického a já začínám konečně fotit. Pán domu Štefan porcuje prase a vypráví, co všechno umí zabít, chutně připravit, jaké to bylo v base a že prase, které by si vykrmoval sám by něbolo taká chudá mačka ako toto... Čas plyne, lehce mi těžknou nohy z vína a cigarety z mojí krabičky jsme už všichni společně vykouřili. Je dobře. Nazítřek nás zvou na křtiny, pojede se do Levoči a fotograf ve mně radostně poskakuje. Na cestu domů dostáváme ještě večeři, která se neodmítá. Ostatky prasete v kouřící misce. Toho prasete, jež před hodinou Štefan porcoval na mokré podlaze a Božena čistila vniřnosti do igelitky z Lidlu. Barborka vedle mne bledne a já se v duchu křižuju. Cestou domů trochu bloudíme, je zralý večer...ale chata svítí do tmy,  krb je bezpečí a ložnici přikryje noc.

23.12.2011

Spíme dosyta a po obědě se vracíme do osady. Dnes je zřejmé, že jsme tu byli už včera, není třeba prolamovat první ledy fotoaparátem. V osadě vrcholí vánoční přípravy. Ženy perou prádlo, vytírají v chyškách, chystají se sváteční ubrusy. Karel, otec půlročního Eduarda, jenž má být dnes v Levoči pokřtěný, prochází mezi domky v bílém obleku. Mohl bych ho zrovna tak potkat na Náměstí Květů v Římě. Usedáme s Bárou zase u stolu Kroščenových, rozlévá se Hanácká malinovice, je jemná. Čekáme na krstného otce  a kořalky z lahve zvolna ubývá. Štefan si na křtiny oholí knír a všem ukazuje tetování z basy, Božena obléká děti do svátečního. Ale křtiny se ruší, Karel nesehnal potřebný obnos. Náhradní program se nabízí hned, Štefanův syn donese malý monitor (říkají tomu plazma) a autobaterku, která je jediným zdrojem elektřiny (nechávají ji nabíjet ve vsi za cca 10 eur a na pouštění hudby a filmů a vydrží asi týden). Božena staví zapálené svíčky na dna hrníčků na stole a místností zazní pravá cigánská lidovka. Buclatá lahev od hanácké ukazuje dno, někdo ochotně rozlévá bilé zbojnické. Štefan vypráví, jak ráno přivedl z vesnice koně, děcka se na něm povozily a teď už leží naporcovaný na půdě. Prasca zožerieme za tyden, koník vydrží dlhšie, aj děcka rádi maso... Jen temněrudá zamrzlá  kaluž před chyškou dává upomenout drama zvířete a člověka. Pětiletá Sandra si hraje s dlouhým řeznickým nožem. Vyděšeně se k ní vrhám a odkládám nůž vedle kamen. Maminka Božena vše vidí a Sandra dostane laskavý pohlavek a trochu křiku v romštině. Později se dozvídám, že to nebylo kvůli nebezpečí z nože, ale proto, že mi malá zasedla místo. Hudba sílí a krev se míchá s vínem. Štefan nás zve k tanci. Já tančit neumím, ujímá se mne Mária a vede mne napříč světnicí a když ten kvapík dohraje, všichni tleskají a já už skoro napůl umím tančit cigánsky... Je večer, už dost pozdní. Chceme se vydat zpátky na chatu, ale nesmíme, protože, jak se dozvídáme, tento les je vražedny, něsmietě chódiť. Dostaneme nocleh a všichni mne ujišťují, že Barborku nikdo neznásilní, ránko ju najděš ako večer usnie, neporušenú, něboj sa, Frántišek... Zjišťuji, že tmy se tady bojí všichni, na záchod mne vždy musí někdo doprovodit a večerní toaleta probíhá tak, že jdou všichni hromadně a v noci už se nevychází. Nakonec se jako dobrý anděl zjeví ve dveřích Ondřej a argument, že jde spát na chatu za ženou a dětmi a my ho proto doprovodíme cez vrážedny les zlomí i ty nejzatvrzelejší. Loučíme se, dávám Štefanovi svůj švýcarský nůž za pohoštění a vlídnost a cesta dnes trvá chvíli a díky mrazu a chůzi je naše ráno bez následků.

24.12.2011

     Přicházíme do osady, která je dnes nezvykle klidná. Štefan prý spí a Mária se drží za hlavu a diví se, že nemáme kocovinu. Chtěl bych si vyfotit exteriéry, prádlo na šňůrách. pohledy do oken, ale jak děti vidí Nikon na krku, chtějí se fotit. Ujko, něbuďte taký, vyfoťtě nás... Nakonec se nás zase ujímá jeden z větších kluků a vede nás za svoji rodinou. I tady je fotoaparát vstupenkou přes práh. Dostáváme chlebíčky, kávu, borovičku a víno a posloucháme vyprávění o tom, jak byl v osadě Václav Havel (o jeho úmrtí zde věděli), jaká byla práce ve výkopech v Praze, Brně a Plzni, jak je euro špatné... Protože je dnes Štědrý den, chceme jít brzy zpátky na chatu, prožít Večer sami ve dvou. Rozdáváme dětem cukríky, rodičům lahev sektu a se všemi se srdečně loučíme.

     Mátě u nás dvere otvorené, říká paní Božena a mně je jasné, že se sem určitě vrátím, na Velikonoce, možná v létě anebo zase příští zimu....