Není to (jen) křoví

Když jsem koncem října publikoval na Foto-Booku „Třešňový sad“, bylo to po odmlce představení fotografií Krajiny tak, jak ji vidím, jak si ji zažívám a prožívám. Přišli pak na řadu nějaké snímky z lesa a ze starého lomu. Stále to jsou snímky té Krajiny, kterou procházím. A procházím i kolem rybníka. A procházím cestou necestou kolem Sázavy či Nemilky. Rozlehlé louky a pole přerušené sem tam zapomenutou hrázkou či mezí, střídají remízky, háje, lesíky. Tudy všude chodím a jen pocit mi občas napoví:“Tady postav trojnožku a cvakni to“. A nijak se nerozhoduji, jestli je to zrovna v lese či v lukách.

Krajina není vždy úplně učesaná. Vlastně nikdy ani nebyla, to až člověk začal mít si ji upravit. Není potřeba mnoho času, aby si Krajina udělala co uzná za vhodné, aby se uzpůsobila podle sebe a ne dle vkusu nás lidí. Někdo se pak dívá radši směrem, kde krajinu učesal člověk, někdo tím druhým – že to tam vypadá, jak vypadá se možná mnohým nelíbí, ale je to přirozená podoba. 

A tak než přemýšlet na kterou stranu je lepší se přes hledáček dívat, zaznamenávám prostě Krajinu. Ne křoví, ne luka, ne potoky či řeky, nebo hory a skály. 

Přílohou dnes jsou dva snímky pořízené v rozmezí několika málo dnů a přibližně 50-ti metrů v blízkém okolí městského rybníka.