Dolů kopcem...

a s "holkama"

Jirka se svými „křovisky“, mi tuhle připomněl dobu mého dospívání, kterou jsem trávila touláním se po kraji se dvěma ovčandama. 

V pátek po škole jsem hodila tašku do kouta, sbalila si takový ten baťoh, kterému se říkalo usárna, vyzvedla dvě čubiny a pádila na vlak. Teprve na nádraží jsem se na mapě začala rozhlížet po případném cíli svého toulání. Následující dva dny jsem pak chodila po lesích, kopcích, občas jsem se přidala k podobně „postiženým“, ale nejraději jsem se takhle potulovala sama.  Tedy ne sama, ale s psíma kámoškama, které mi dělaly nejen společnost, ale současně i dodávaly ten pocit relativního bezpečí.  Zažily jsme toho spolu spoustu, přepravovaly se všemi možnými dopravními prostředky, autobusem, vlakem a v nejhorším i stopem. „Holky“ už byly se mnou zvyklé na všechno, naskakování do kabin náklaďáku, mačkání se v chodbičce přeplněného vlaku, kdy se přes ně valili nastupující i vystupující. I do kabiny traktoru jsem je jednou nacpala.  Spaly po lesích, ve stohu i v jeskyních, v různých zbytcích zřícenin starých hradů, občas i v čekárně zapadlého nádražíčka, když už nám ujel i ten poslední vlak a na vydání se stopem přes noc, byť s cvičenými psy, jsem měla přeci jen dost rozumu.  

Nejhezčí byl podzim, ten barevný, kdy jsme chodily závějemi barevného listí, ale i ten pozdní, kdy už ze stromů všechno opadalo a my se občas budily poněkud sněhem zapadané.

Ráda na to vzpomínám… Jirko, díky za křoviska J.