Než vymalujeme....a pověsíme...

Reprodukční fotograf reprodukcí, na fotografické materiály připravuje podklady pro tisk obrázků do knih, časopisů, kalendářů, plakátů, reklamních letáků a dalších publikací. Reprodukce uměleckých děl použitím fotomechanického a elektronického zařízení (např. snímačů, kamer, zvětšovacích přístrojů, kopírovacích a dokončovacích přístrojů včetně chemického zpracování filmů a papírů), sestavování různých prvků reprodukce, černobílé a barevné retušování je jeho chlebem na každý den. Přílišná kreativita je tu na škodu. Disciplína a pokora je naopak podmínkou. Práce profesionálů, kdy výsledkem není autorský snímek a autor, který ho pořídil, zůstává za oponou, bez fanfár diváků.

Občas se ale stane, že se na okamžik stáváme reprodukujícími umělecká díla i my, co nás tato práce vůbec neživí a vlastně si ji ani dost dobře nedovedeme představit. Stalo se to tentokrát i mně, a to za situace dá se říci nečekané.

Nedávno, při setkání na naší výstavě fotografií a fotografiky v Kamenickém Šenově, jsem dostal před svědky dárek, od kolegy Blažka. Jeho fotografii, na papíře vytisknutou, jež se jmenuje CXXXI.

Přivezl jsem ji domů s představou, že hned jak vymalujeme, fotografii pověsíme. Zatím tedy zůstala opřena o svoji vlastní váhu na skříňce. Postupně jsem rodině i širšímu okruhu příbuzných vysvětlil, co fotografie vyjadřuje. Dokonce postupně vzniklo několik interpretací, které jsem diferencoval, podle očekávané představivosti toho kterého zájemce, od ani ne roční dcery synovce, až po představivost mé tchyně.

Po několika dnech jsem se poprvé podivil vyzvánějícímu zvonku na dveřích a pak hlasu v mluvítku. „Prý máte k vidění nějakou zvláštní fotografii a já bych ji moc rád viděl“. Můj nový přírůstek byl prostě během několika dnů roznesen do širšího okruhu milovníků výtvarna, z blízka i daleka. Zvonku přibývalo, kávy ubývalo a já se naučil dobře jednu jedinou variantu výkladu uměleckého díla.

Začalo ale být obtížné neustále upozorňovat, že osaháváním se může fotografie poškodit, či časem docela poničit.

Taková typická návštěva, nebo spíš hovor vypadal asi takto:

ON:  Co ta fotografie vlastně vyjadřuje?

JÁ:  Je to autorova ambivalentní představa o působnosti světla na hmotu v poslední dekádě dvacátého prvního století.

ON: Však jsem ti Maruš říkal, že to bude něco nadčasového.

ON: Čím se autor momentálně zabývá?

JÁ: V současné době konceptuálně fotografuje dětská pískoviště, do kterých umisťuje hračky, rodiči vytěsněných dětí, na okraj společnosti.

ON: Na čem je tato fotografie vytisknutá?

JÁ: Na papíře.

ON: Mohu si ji osahat?

JÁ: NE ... a sám ji pro jistotu otáčím na rub.

ON: Co je to na té zadní straně napsáno?

JÁ: To je autorovo věnování, velmi si ho vážím.

ON: slabikuje…“K a t o v i českých fotoamatérů, Luboš B l a ž e k“.

ON: Můžete toho vašeho psa dát na vodítko?

JÁ: NE

ON: Maruš, jestli máš dopitou kávu, měli bychom jít, musím ještě dopsat tu studii pro Knihovnu moderního umění.

ONA: Mám

PES: Vychovaně bez hlesu je doprovází až ke dveřím.

JÁ: Vysvětluji do vchodového sluchátka další návštěvě, ve kterém patře mají vystoupit.

Čeho je moc, toho je i příliš. Položil jsem tu fotografii ráno na stůl a mobilním telefonem, naprosto proti všem návodům jak reprodukovat umělecká díla, pořizuji jeden reprezentativní snímek.

Od včerejšího dne sedím u svého mailového klienta a všem zájemcům vidět, rozesílám místo návštěvy téměř věrnou reprodukci uměleckého díla.

 Až vymalujeme, tak si ji, tu papírovou, pověsíme.