Člověk z půdy

Moje maminka nikdy nic nevyhodila

Když se to už nevešlo do bytu,

pěkně vše zabalila a uložila na půdu.

Dělala to stejně, jako její prarodiče, kteří ji vychovali.

Na půdě tak byla spousta pokladů,

třeba stará skříň plná hraček,

bedny s nádobím a sklem,

kufry s oblečením a krajkami, které prababička háčkovala

a těžké truhly plné knih a korespondence.

Když jsem šla s mamkou věšet prádlo,

občas mě nechala si něco vyhrabat.

Ale jen občas a spíše výjimečně.

Uchovávala tak ve mě pocit tajemnosti a fantazie,

kterou toto místo ve mě vyvolávalo.

Půda byla v nájemním domě

a věci se občas ztrácely.

Tak nějak se rozplynuly v čase.

Zůstala vzpomínka na tajemnou půdu z dětství

Na velký černý klíč a černý prach v tichém přítmí.

A na máminy prsty zkřehlé mrazem,

jak věšívaly v zimě těžké cíchy, ze kterých kapala 

bílá škrobová voda.