Můj host - PETR HARTIG

Poprvé využívám možnosti pozvat si na FOTO-BOOK hosta a jsem rád, že mé pozvání přijal Petr Hartig. Petra jsem znal z webových galerií a k mému překvapení jsem zjistil, že je z Jablonce nad Nisou stejně jako já. Život mi přihrál Petra do cesty a co víc, sešli jsme se nakonec i ve fotoklubu Balvan. Co mě na Petrovi zaujalo už při prvním setkání je jeho tichá skromnost a zvláštní pohled na svět. Když si procházím jeho galerie, nemůže mi uniknout veliká akcelerace v jeho tvorbě. A najednou sedíme vedle sebe, pijeme kávu a hrabeme se v jeho fotografiích. Ale než to začne na ostro, neodpustím si pár otázek:

Luboš: Petře, Jak dlouho se věnuješ fotografování a co tě k němu přivedlo?
Petr: Tuším, že to bylo okolo roku 2004, když jsme si koupili první digitální kompakt.
Luboš: Čím fotíš dnes?
Petr: Po kompaktu jsem zatoužil po zrcadlovce a tak dnes používám Olympus E-420 se setovým objektivem. Ale jak Luboši občas říkáš, není to o technice. Když to nevidíš, tak Ti foťák nepomůže.
Luboš: Každý má své vzory. Kdo Tě Petře v začátcích nejvíce ovlivnil?
Petr: V začátcích jsem fotil hrozný věci, tak že mě asi ovlivňovali všichni (smích). Kdo mě teď hodně ovlivňuje je Míra Jarý. A velice obdivuji práce Jirky Zágnera.
Luboš: Co se Ti líbí na fotografiích autorů, které jsi jmenoval?
Petr: Na Mirkovi se mi líbí to, že kudy chodí, tudy fotí. Třeba z nohy od židlí udělá velkou parádu. Jirka dokáže ze svými Sanyo S3 a Fuji FinePix S6500 neuvěřitelné věci. On je důkazem toho, že na technice až tak moc nezáleží, když máš dobrý oči.
Luboš: Co ti Dává focení? Jaké zaujímá místo ve Tvém životě?
Petr: Mám pocit, jako bych focením někam utíkal. Třeba od starostí. Někdy je to radost, jindy třeba deprese. Jako, když žiješ dva životy. Při focení se dostávám někam jinam.
Luboš: Popiš mi prosím, co jsi prožíval, když jsi poprvé fotografii tiskl. Je rozdíl mezi fotografií na monitoru a na papíře?
Petr: No bylo to hodně napínavý a byl jsem hodně nervózní.
Luboš: Proč nervózní?
Petr: Už jsem věděl, že to bude jiný než na monitoru a že tam vylezou chyby.
Luboš: A jak to dopadlo? Dobrý?
Petr: Podle mě ne, ale ostatním se to líbilo (smích). Dnes bych ji víc piloval.
Luboš: Vystavoval jsi s Balvanem. Jaké to je vidět svou fotografii poprvé na zdi?
Petr: Máš na mysli třeba reakce publika? Je to adrenalin a nádhernej pocit. Když sleduješ ty lidi, jestli se zastavili u Tvé fotografie a jak dlouho se na ní dívají. (Smích).

Luboš: Petře, máme tu Tvůj první kousek „Podzim na přehradě“. Co mi o ní povíš?
Petr: No je to první fotografie , kterou jsem tiskl a první výstavní. Tehdy ráno jsem koukl z okna. Město bylo potopené do mlhy a to mám velmi rád. Vyběhl jsem a nafotil sérii mlhovek. Toto je jedna z nich. Mám rád atmosféru této fotografie. Cítím z ní ticho, nikde nikdo. Jako zcela opuštěné město.

Luboš: Petře, já bych teď dal „Síť“. Vím o lidech, kterým se moc líbí . A přiznám se, že ji považuji za jednu z tvých nejlepších. Jak to s ní máš Ty?

Petr: To je prokletá fotka. Kdybych ji vyfotil teď,  tak ji mám v RAWu. Je ale je z mých začátků a fotil jsem jí do formátu JPG. A kdybych se na to místo vrátil, ty mraky už tam nebudou.

Luboš: Máš to Petře podobně jako já. Fotografie mi pomohla  uvědomit si , že všechny okamžiky v životě jsou neopakovatelné.

Petr: Kdybych ji fotil dnes, tak už v podstatě opravuju to , co jsem už jednou udělal.  A to nemá cenu, to raději budu fotit něco jiného. (Smích).

Luboš: Tak Petře, třetí je "Cítím". Mně je blízká , protože splňuje "úchylácká" měřítka. To je Tvá první máznutá?

Petr:  No, to je moje první švenknutá. Ten den bylo luxusní počasí. Já jsem obešel celou přehradu a nic. Tak jsem zkusil ten můstek a pak jsem mazal i stromy. Jinak na tom můstku není nic zvláštního. (Smích).

Luboš: "Velryba". Tak tu Ti závidím. Zkoušel jsem tento obkekt nafotit mnohokrát a Ty ji pak vysmahneš v takové parádě.

Petr: To je v podstatě „doprasená“ fotka. (Smích). Naměřil jsem si světlo na tu tmavou část a cvaknul.  Na displeji byl přepal na polovině  fotky.  Po převodu do černobílé to tak pěkně vylezlo do této podoby. Chodil jsem tam strašně dlouho. Je to zvláštní objekt, který se stále pohybuje a otáčí. Tam se nechá s fotoaparátem vyblbnout.

Luboš: Poslední snímek je „Vícenásobná zlomenina“.

Petr:  Další kus jako potvrzení neopakovatelnosti okamžiku. Den po jejím nafocení rozšířili areál firmy TRW a už to takto nepůjde nikdy udělat.

Luboš:  Petře já ji beru taky trochu jako doklad Tvého suchého anglického humoru. Lidé říkají, že máš oči. Já myslím, že o tom tak trochu je i tato fotografie.

Petr: Já si myslím, že ne. Totiž že oči nemám.  Ale dají se trénovat.

Luboš: Jak trénovat?

Petr: Prostě trénovat smysl pro detail, dříve bych tento záběr jistě přešel. Kolikrát jdu z focení a bolí mě od  toho koukání hlava. (A opět smích).

Luboš: Dobrá tedy Petře. A co dál?

Petr:  Než  jsi mi dnes zavolal, pohrával jsem si s myšlenkou, že bych s tím seknul. Protože jsou dny  kdy nic nevidím  a vůbec nic k tomu necítím. Někdy přemýšlím, proč to vlastně dělám.

Budu ještě deset let dělat fotky a co dál? Ale pak najednou musím fotit! Někdy do toho dávám starost, jindy radost. Je to trochu závislost. Fotit třeba i stejné věci jako ostatní ale trochu jiným pohledem.
 

Luboš: Petře, díky za Tvůj čas a za chvilky které mohu trávit u Tvých fotogaií :-)

Petr : Já děkuju Luboši. (A opět úsměv).