TOP fotografie 12/1000 č.63
týden 34/2011
Tento týden byl zlomový z pohledu konce prázdnin a tedy počátku toho, co bychom mohli nazvat běžným provozem kolem nás. Tenhle výběr ovšem nijak zlomový není. Opět bylo vybíráno ze čtyř veřejných galerií, kam jsme vložili přibližně tisíc snímků, více či méně polepšených v našich drahých a milovaných (či naopak) grafických editorech. Opět jsem z nich vybral tucet a sestavil, dle svého subjektivního vidění, výběr toho co stojí za vidění více než to ostatní.
I tentokrát jsem si uvědomil, na jak nepříliš silné slupce autorů je dnes prezentována kvalitní, tvůrčí fotografie na těchto galeriích. Pravidelnost kvality tím myslím zejména. O to více těší vydařené snímky autorů, či autorek na galeriích ne až tak etablovaných.
Tedy dvanáct snímků neřazených do nějakého pomyslného žebříčku, ale opatřeno čísly pro případnou snadnější komunikaci v případných komentářích.
Dnes začínáme klasikou, tedy Anetou pořízenou na klasický střední formát. Portrét přinášející ve výrazu nesporné sebevědomí, zaujme zejména v pohledu na kompoziční řešení. Ruce jsou při takových portrétech problémem vždycky. Těžko se řeší jejich začlenění do kompozice tak, aby nevznikaly různé pochybnosti o vydařeném oddělení na hraně fotografie. Tedy se dá říci, že ruka jde po krku a moc dobře to vypadá. Ukázkové je i nalíčení a nasvícení. Autorka nepodlehla žádným experimentům a já to vnímám velmi pozitivně. Vznikla fotografie ženy, která žádné experimentování nepotřebovala, a přesto upoutá.
Tahle fotografie může mít mnoho výkladů. Od těch anitiválečných až po nějaké úsměvné kontexty, či ty méně úsměvné úvahy o tom, že hloupě popsané zdi a výlohy nás dnes už nepřekvapí vůbec nikde. Nicméně tato fotografie je pro mě především další části mozaiky povšimnutí, že autorka si povšimne toho, co mnozí minou, aniž by vytáhnuli zrcadlovku z tašky. Díky tomu vznikla tato báječná fotografie, už v tradičně precizním černobílém podání.
Nalezené zátiší, následně výborně zpracované, překvapí barevnou střídmostí a kontrapunktem tvarů. Bez velkých úprav stojíme před otiskem, jímž prostupuje světlo a dotváří výtvarnou hodnotu této fotografie.
Tady jsem si ještě navíc musel představit nepřeostřenou, kvalitně vytištěnou fotografii na polomatném papíře. Tím ale můj odstup k tomuto počinu končí a začíná obdiv. Ne, nic zásadního se tu nestalo v té míře, že bychom měli žasnout nad progresivním, trendovým přínosem této fotografie. Ona vlastně maximálně čerpá z toho, co už bylo definováno před mnoha lety, vyfotografováno mnohokrát a občas vždy tiše projde galeriemi. Moc rád jsem se tu vrátil, zastavil a vnímal cosi nevyslovitelného. Krásná, napínavá záležitost od počátku do konce.
Tento cyklus jsem sledoval od začátku a vždy se těšil na další fotografii. Cyklus je u konce, dobrý pocit zůstal a já tu dnes dávám k vidění tu z něho v řadě poslední. Vhled do společenství, o kterém můžeme diskutovat donekonečna, i když zrovna toto je kdesi daleko na Balkáně. Ta komplikovaná, přesto ale vypovídající kompozice, je k tomu myslím přiléhavá. Asi bych ji nechal skutečně působit tak jak je a nevolil převod do BW.
Tahle fotografie až grafického vzhledu, potěšila oko svojí výtvarnou kvalitou a také pobavila. Pobavila v úhlu pohledu, který jsem si zvolil a vyhnul se trvalému mrazení v zádech, které v tomto kontextu mám. Takové pro mě cvičení, zda je možné se odpoutat od truchlivých přesahů a vnímat nespornou výtvarnou kvalitu při dosazení mě vlastního a trvalého, lehkého úsměvu. Podařilo se, a o mé poťouchlosti si nedělejte iluze.
Dnes téměř pět minut dokumentární fotografie pod názvem „James Nachtwey – Humanity“. A vlastně je to k tomu názvu TIME-OUT nepřípadné. Žádný odpočinek se nekoná. Konají se fotografie z nejbolavějších míst světa. Kdesi za horizontem děsivých představ, neb jsou dokumentovanou skutečností.
Barevná kombinace málem k neuvěření. Kompoziční domyšlenost a precizní provedení, takové jsou přednosti této fotografie. Obyčejné město opravdu hodně jinak. Výstavní záležitost.
Tady naopak jen pohyb mezi černou a bílou. Přesně definovaný čas v nalezeném zátiší, které netikalo až do chvíle, než bylo takto nalezeno. Taková tikající krása a oslava nalézaní na místech možných ale i takřka nemožných. Na místech, kde se nějakého potenciálu dobere málokdo. I tady se to autorovi velice podařilo.
Asi jedna z nejlepších výletnických fotografií tohoto léta na veřejných galeriích. Měla premiéru tady u nás na FB v celém cyklu, a tato z něj bude asi vyčnívat nad všechny ostatní. Stačí se podívat z té výšky do té hloubky. Všechno další se dostaví jaksi samo. Tady navíc mě ten odklon od tradičního BW přijde velice rafinovaný a funguje na 100%.
Taková docela kompozičně neučesaná stínohra s prostým příběhem, který je ale klíčem pro nalezení smyslu této fotografie.
Pro autora typická výpověď, kdy s despektem hledí na svět kolem sebe a příliš velké iluze si nedělá. Vytvořil tu silně vypovídající fotografii prakticky z ničeho. Dalo by se říci, pouhý cvak kdesi na stěně mezi betonem v jedné dlouhé řadě, a kamenem či cihlou na straně druhé. Příběhy těch, co tam bydlí, koncentrované do artefaktu, kolem kterého každý den chodí venčit svoje psi. I takhle mohou vznikat výstavní záležitosti.
Tak na samý konec dnes co jiného, než cesta do školy. Stisknutí spouště ve správný čas na správném místě. Pokud by tento výraz fotografie měl platit obecně, pak bude tento školní rok velmi, opravdu velmi dlouhý.
-CIAF- O letadélku Káněti….
Jedna moje nová fotografie. Víkend v Hradci Králové byl opravdu CIAF. CIAF si prožíváme asi občas každý. Víkend, či všední den.
Závěrem dnes poděkování všem za návštěvy tady u nás na FB. Těší to nejen mě, ale všechny členy tohoto našeho virtuálního spolku.
Comments
Post a Comment